Když porovnám zdravotní péči, jaké se mi dostávalo v dětství, mládí a pozdějším věku a jaké se mi dostává dnes, musím konstatovat, že bylo dosaženo značného pokroku. Doktoři a zdravotní sestry jsou v podstatě stále titíž, nemohu si na ně ani v nejmenším stěžovat, i když jsou to pochopitelně také jenom lidé, nebo možná právě proto. Ale to ostatní, co s jejich profesí souvisí, se kvalitativně posunulo hodně vpřed. Dnes už máme dříve netušené možnosti, jak se léčit, a péče, která je nám poskytována, je tedy mnohem dokonalejší. Dříve mi třeba trochu navrtali zub a vložili do něj nevzhlednou amalgámovou plombu, zatímco dnes mi tam dají nerozeznatelnou plombu bílou, a ještě rentgenem zkontrolují, zda je dokonalá.
Dnes se o mně naprosto dokonale dozvědí, co a jak v mé tělesné schránce funguje, a vědí, co a čím změnit žádoucím způsobem. Přístrojů a léků mají dnešní zdravotníci tolik, že se nám o tom za mých mladých let ani nesnilo, medicína umí dokonce i ledacos nefunkční v našem těle nahradit něčím jiným. Dokonalost sama. I když zase až tak dokonalé naše zdravotnictví dnes také není. Jak vám mohu dokázat na jednoduchém příkladu. Teď jsem onemocněl. Výtěrem mi bylo zjištěno, že nemám koronavirus, z kapky krve zjistili, že trpím bakteriální infekcí, a následně jsem dostal antibiotika. A nebojte se, nebudu vám vyprávět, jak těžko jsem je sháněl. Sehnal jsem je lehce. Nebyla nedostatková. Ale neměl jsem asi dělat to, co se dělat má. Pročetl jsem si u toho Azytromycinu pozorně příbalové informace.
A co jsem se dočetl u těchto antibiotik? Mimo jiné i to, že se tu kromě vedlejších účinků, které u antibiotik běžně známe, vyskytuje i riziko, které jsem dosud u žádných léků nezaznamenal. Že prý v důsledku užívání tohoto léku až jeden člověk z deseti utrpěl ztrátu sluchu nebo poruchy zraku. Už známý Hippokrates přišel s přísahou, jíž se prý dodnes lékaři řídí. A která mimo jiné praví, že se lékařské úkony musí konat v zájmu a ve prospěch nemocného, že se lékař vystříhá všeho, co by nebylo správné a pacientovi by to uškodilo. A nějak mi to nejde na rozum. Jak mohou lékaři předepisovat na relativně banální infekce antibiotika s vědomím, že se jim prý po léčbě vrátí až každý desátý pacient hluchý nebo slepý?