Poslední dva roky jsem se jak známo nikam nepodíval. Seděl jsem doma, protože jsem nesměl jeden čas nejen do dalekých krajů, ale ani do sousedního okresu. A protože už toho docela dost pamatuji, skoro bych poněkud zlomyslně prohlásil, že jsme se zase vrátili na konec naší dávné socialistické epochy. Kdy se také do nevyvolených zemí velice často nesmělo, a k tomu, aby se tam člověk dostal, bylo nezbytné zvládnout tolik byrokracie a počinů, že to leckoho spolehlivě odradilo. A neodradilo-li, nejednou neuspěl, protože nedokázal nabídnout to, co se žádalo.
A vlastně mi to tu dobu připomnělo ještě v jednom ohledu, jakkoliv tehdy samozřejmě naprosto nejistém. Tehdy nám nakonec soudruzi slíbili, že vzhledem k možnostem naší země bude pro každého příležitost vycestovat do kapitalistické ciziny aspoň jednou za tři roky. A ony to letos přesně tři roky jsou. Pomalu na den přesně tři roky od chvíle, kdy mi bylo naposled umožněno se tam do té daleké ciziny podívat.
A jako by se současně do jisté míry vrátily i doby, kdy jsem cestovat začínal. Protože jsem se před prvním samostatným letem na druhý konec světa samozřejmě docela bál, nemaje zkušenosti. A zatímco jsem si později zvyknul, dnes už se zase bojím. Ale z jiného důvodu. Nebojím se toho, co mě čeká tam, ale bojím se toho, co mě čeká tady. U nás v Evropě. Protože když Lufthansa oznámí na konci týdne, že v týdnu mého odletu zruší pětinu neupřesněno kterých letů… To pak člověk neví, zda se má nebo nemá těšit. Zda konečně odletí jako kdysi nebo se na poslední chvíli podobně jako nejednou za pandemie dozví, že zůstane doma. Ale věřím, že tentokrát odletím. A že už tu s vámi nebudu, až budete číst tyto řádky. Protože už je na čase změnit ovzduší. Třeba i jenom proto, že budu slýchat v televizi dost možná podobné bláboly jako u nás, ale aspoň jim nebudu rozumět. A i to může být na cestování krásné.